Psal se rok 2009, silvestr. Doma jsem se cpal cukrovím a zahořkle přemýšlel, proč jsem ve svém krátkém životě tolik nespokojený. Tehdy jsem byl platonicky zamilovaný a zoufale jsem přemýšlel, jak nejrychleji zhubnout, abych se jí více líbil. Byla to velmi naivní představa naivního teenagera.

První běh byl dlouhý 100 metrů, s náznakem infarktu a zhroucení jsem se dobelhal domů. S každým dalším se vzdálenost prodlužovala a náročnost „běžet“ se snižovala. Při bězích jsem si všímal i okolních lidí, které jsem potkával. Viděl jsem v jejich očích pokrytectví, výsměch, závist, domýšlivost. Ono představit si 178 centimetrů vysokého a 114 kilogramů těžkého teenagera (tlouštíka) běžet je samo o sobě netradiční zážitek. Ale takový jsem byl.

Postupem času, nejspíš, že jsem si běh zamiloval a běhal pořád a pořád, nebylo to jen měsíční předsevzetí, se na mě začali kolemjdoucí lidé usmívat, zdravit. Nejspíše to byla moje chyba, kdy jsem uvažoval kriticky vůči sobě s míněním druhých, což je ohromná chyba. Pak už to šlo velmi rychle, s každým během jsem doběhl dále nebo jsem byl na stejné vzdálenosti rychlejší. Z kraje byl pro mě běh nuceným zlem, ale neuběhl ani půlrok a stal se mou vášní, závislostí, láskou.

V roce 2014 jsem stál s přáteli u zrodu Běžíme.cz z.s. a uspořádání sportovní akce Běh a pochod přes Vlčí jámu. Tento projekt se stal pro mě mnohem důležitějším, než bych tehdy očekával. Pořádání charitativních akcí mi dodávalo pocit svobody, seberealizaci v podobě pomoci druhým lidem, a dokázat, co mnozí vzdají. Stejné to je v běhání. V dnešní době běhá spousta lidí, ale mnozí v běhu nevidí jiskru a používají ho pouze jako prostředek.

Mým cílem je lidem nabídnout možnost spatřit jiskru, volnost, radost z běhu, lásku k němu. Ať už našimi závody, kde pomáháme druhým, protkáváme jejich osudy nebo pouhým spatřením mé osoby v běhu za jakýkoliv podmínek, kde se může každý  přidat, každý se může usmát. Začátky jsou obtížné, ale nikdo v tom není sám. Stačí jen klást jednu nohu před druhou a to přece není až tak těžké…